A strange, yet so a clear idea. That cathedrals are really groves of stone. That they were intentionally built as such.

Pillars as trunks of trees, growing from their roots beneath the floor up to the firmament, where their branches join together and form a heavenly dome. With rays of light entering this space through the stained glass windows just like in a deep forest. Yielding light in all it's colours.

But this forest is not a chaos. It's structured, and yet organic. More so an echo of a well protected garden. A pairidaiza.

Protective, living, noble, inspiring and mysterious at the same time. Godly.

Zvláštní a přesto tak zřejmá myšlenka. Že katedrály jsou vlastně kamenné lesy. Že s tímto záměrem byly i stavěny.

Sloupy jako kmeny stromů, rostoucí od svých kořenů zpod podlahy vzhůru k obloze, kde se jejich větve vzájemně spojí v nebeskou klenbu. S paprsky světla, vstupujícími do tohoto prostoru skrze barevná skla okenních mozaiek, podobně jako v hlubokém lese. Skýtají světlo ve všech jeho barvách.

Avšak v tomto lese nepanuje chaos. Drží danou strukturu, a přesto je organický. Spíše jako ozvěna dobře chráněné zahrady. Pairidaizy.

Ochraňující, živý, vznešený, inspirující a tajemný zároveň. Boží.