Found an interesting scene and waited for it to be filled with an adequately interesting content. You know it.

Got some passer-bys, a few cyclists. And then, this couple showed up and got me "the picture". Idyllic, romantic, maybe a little artistic even.

But, on the inside, as usual, the appearances — the photographs — are deceiving. They were drunk. At least he was. And had some kind of a relationship argument, or some drunken form of.

Well, they were passing by. I took the shot. They left.

As I got up and continued my photographic walk, I noticed they were walking the same way I had planned. That continued across many blocks. A bit awkward. I quite did not want to be confronted by a drunken, tattooed guy about stalking or whatever. I slowed down a little bit.

In the end, they got themselves a bench to sit on. It was my turn to walk by. Slowly, looking "normal", totally "disinterested". With a camera in the hand.

You know it.

Našel jsem zajímavou scénu a čekal, až bude naplněna adekvátně zajímavým obsahem. Znáte to.

Získal jsem nějaký záběry kolemjdoucích, pár cyklistů. A pak se objevil tenhle pár dal mi fotku, co jsem chtěl. Idylka, romantika, snad dokonce i trocha umění.

Pohled na rub věci však, jako obvykle, ukazuje, že zdání — a fotografie — klamou. Byli opilí. Alespoň tedy on byl. A vedli nějaký spor o jejich vztahu, či jeho opilou variantu.

Nu, šli kolem. Já je vyfotil. Odešli.

Když jsem vstal, abych pokračoval ve své fotografické procházce, zjistil jsem, že jdou stejnou cestou, jakou jsem měl v plánu jít. Bylo to tak i dál, přes mnoho bloků. Docela nepříjemné. Moc se mi nechtělo přivodit si konflikt s opilým, potetovaným chlápkem o tom, že je šmíruju nebo tak něco. Trochu jsem zpomalil.

Nakonec si našli lavičku a sedli si. Teď bylo zase na mě, abych prošel kolem. Pomalu, tváře se "normálně", naprosto "nezúčastněně". S foťákem v ruce.

Znáte to.

SHE: Is this camera capable of shooting a blurred background?

HE: Sure it can…

ONA: Zvládne tenhle foťák vyfotit rozostřené pozadí?

ON: Jasně, že zvládne…

Bright as is the world of our consciousness, so indistinct, dark, numinous and frightening are it's deeper layers.

The unconscious.

It's always with us. Like a gloomy, late night landscape just before dawn. Full of ghastly trees, veiled in a quiet, misty haze. Waiting for morning and first rays of consciousness.

Though, it's invisible shadows firmly astringe even the most bright day. Often manifesting where we least expect them.

They are like this photograph of a dim, mysterious scenery. It was taken in the late sunny forenoon of the July's sun. Captures the reflection of the day on a dark and murky deep of a castle moat…

Jako jasným je svět našeho vědomí, tak nezřetelné, temné, tajemné a děsivé jsou jeho hlubší vrstvy.

Nevědomí.

Je s námi neustále. Je jako šerá, pozdně noční krajina před svítáním. Plná přízračných stromů, zahalených v tichém, mlžném oparu. Čekající na ráno a první paprsky vědomí.

Jeho neviditelné stíny však pevně svírají i ten nejjasnější den. Projeví se často tam, kde je nejméně čekáme.

Jsou jako tahle fotografie potemnělé mysteriózní krajiny. Vznikla za slunečného předpolední červencového slunce. Zachycuje odraz dne nad temnou a kalnou hlubinou hradního příkopu…

There are three kinds of street shots. One, quick and impulsive momentary snapshots. That is rare. Two, waiting at an interesting scene or place till it couples with some interesting occurrence. Probably the most common. Three, seeing a scene from afar that is waiting for you there till you arrive, ready for capture.

This was the number-three-kind-of-shot. I saw them up the stairs on the bridge. Slowly approaching the stairs I prepared the focal length and aperture.

They saw me. The guy immediately knew my intention and as I bowed before them to position for a low angle shot, he just smiled. Her gaze and expression did not change a bit. As if she did not notice me at all.

Guesing from her face, she definitely was not in the mood... that day.

Jsou tři druhy pouličních snímků. První, rychlé a impulsivní momentky. Ty jsou vzácné. Druhý, z čekání u zajímavé scény dokud není vyplněna nějakou zajímavým jevem. Ty jsou pravděpodobně nejčastější. Třetí, zahlédnete zdálky scénu, která na vás počká, dokud nedorazíte, připraveni k jejímu zachycení,

Tohle je snímek třetího druhu. Viděl jsem je nahoře na schodech na mostě. Jak jsem se pomalu blížil, připravil jsem si ohnisko a clonu.

Viděli mne. Chlápek okamžitě uhodl můj záměr a když jsem se před nimi sehnul, k záběru z nízkého úhlu, prostě se usmál. Její upřený pohled, ani výraz se ani trochu nezměnil. Jako kdyby si mne vůbec nevšimla.

Hádaje z její tváře, rozhodně neměla náladu... toho dne.

A strange, yet so a clear idea. That cathedrals are really groves of stone. That they were intentionally built as such.

Pillars as trunks of trees, growing from their roots beneath the floor up to the firmament, where their branches join together and form a heavenly dome. With rays of light entering this space through the stained glass windows just like in a deep forest. Yielding light in all it's colours.

But this forest is not a chaos. It's structured, and yet organic. More so an echo of a well protected garden. A pairidaiza.

Protective, living, noble, inspiring and mysterious at the same time. Godly.

Zvláštní a přesto tak zřejmá myšlenka. Že katedrály jsou vlastně kamenné lesy. Že s tímto záměrem byly i stavěny.

Sloupy jako kmeny stromů, rostoucí od svých kořenů zpod podlahy vzhůru k obloze, kde se jejich větve vzájemně spojí v nebeskou klenbu. S paprsky světla, vstupujícími do tohoto prostoru skrze barevná skla okenních mozaiek, podobně jako v hlubokém lese. Skýtají světlo ve všech jeho barvách.

Avšak v tomto lese nepanuje chaos. Drží danou strukturu, a přesto je organický. Spíše jako ozvěna dobře chráněné zahrady. Pairidaizy.

Ochraňující, živý, vznešený, inspirující a tajemný zároveň. Boží.